Text vznikl při mojí cestě přes Riegrovy sady. Tam jsem potkal, pro mě, do té doby neznámého člověka z fotoaparátem u krku. Měl na mně otázku, jestli si mně může nafotit a jestli mu k fotografii, můžu říct něco o sobě. Je to úžasná, reální momentka a opis z našeho rozsáhlejšího rozhovoru. Zato jsem vděčný Tomáši Princovy, z humansofprague.ihned.cz
„Dělám šperky, už hodně dlouho. Ale teprve docela nedávno jsem začal pracovat sám na sebe. Po dvaceti letech, kdy jsem byl zaměstnaný ve firmách. Dlouhou dobu předtím jsem o tom přemýšlel, ale měl jsem jednoduše strach – z neúspěchu. A neúspěch znamená být bez peněz. A být bez peněz znamená, že má člověk vážné existenční problémy. Toho jsem se bál. Ale pak jsem v práci normálně vyhořel. Nikdy jsem neměl trauma, že ráno vstanu a pomyslím si ‚ježišmarja, mně se tam nechce‘. Ale hned, jak jsem tam došel, tak jsem měl nutkání odejít. Stále utíkat – na cigaretu, do obchodu, kamkoliv to šlo. Párkrát jsem opravdu na několik hodin utekl, jako malé dítě. To se samozřejmě nelíbilo – tam vyžadovali ‚tady budeš, osm hodin, půl hodiny pauza na oběd‘. Po všech těch letech jsem si uvědomil, že mi to takhle vůbec nesedí.“
„Cítím, že teď mám větší volnost. Pracovat sám na sebe je na jednu stranu velmi zavazující, ale zároveň také uvolňující. Můžu si dělat, co chci. Pracovat, kdy chci. Podle sebe jdu spát, podle sebe zvednu telefon, podle sebe jdu na oběd, cokoliv. To je na tom nejlepší. A je to velká změna, přál bych to zažít každému. Lidé to možná zažívají na dovolené na dva, tři týdny, a pak se vrací zpět do firmy, makat. Aby měli na dovolenou zas příští rok. Já jsem loni nikde na dovolené nebyl. Protože to nepotřebuji. I když makám dvanáct hodin denně, i když často makám i o víkendech, tak z té práce nejsem tak zničený, abych si to musel někde kompenzovat. Jasně, že jdu někdy večer na drink, ale nepotřebuji v pátek rychle sednout do auta a vyjet z města na víkend. Není to samozřejmě jednoduché, ale když se mě lidé ptají, jestli se uživím a jaké je to, tak říkám, že je to skvělý. Vydělávám míň než dřív, makám víc než dřív, ale už bych neměnil.“
“I have been making jewellery for a long time. But it’s been only recently since I started to work on my own. After twenty years of being employed at companies. I had been thinking about it but I had been afraid – of failure. And failure means no money. And no money means serious existential troubles. That’s what I was afraid of. But then I burnt out. I had never had a trauma to get up and think ‘gosh, I just want to stay in’. But suddenly, whenever I came to work, I had a strong urge to leave. For a cigarette, to go to a store, wherever. Several times I ran away as a small child. That was obviously frowned upon – they required me to stay in for eight hours, half an hour for a lunch break. After all those years I realised that that didn’t suit me anymore.”
“These day I feel definitely more freedom. To work for your own business means more commitments but it’s a relief. I can do whatever I want. I can work whenever I want. I go to bed when I feel like it, I answer my phone when I feel like it, I go for lunch when I want to, whatever. That’s just the best. It’s a huge transition but I would like to wish it for everyone. People might experience it when on holidays for two, three weeks and then they come back to work. So as they could leave for holidays next year. I was not on holidays last year. Because I don’t need it. Even though I work twelve hours a days, I sometimes work on weekends, I don’t feel exhausted so as I had to compensate it somewhere. Of course I go for drinks in the evening but I don’t have to sit in a car on Friday evening and leave the city for the whole weekend. It’s not easy, of course. But when people ask me if I can make a living and what it feels like, I say it’s great. I make less than before, I work more but I wouldn’t change.“
